Jak se tato stolní hra dostala z evropských přijímacích salónů 19. století do suterénů běžných domovů?
Stolní fotbálek je jednoduchá hra plná lumpáren, útoků a protiútoků. Hraje se pomocí malých dřevěných fotbalistů, kteří se na kovových tyčích s madly a pružinami pohybují dopředu a dozadu. Tyče jsou připevněné na stole, který vypadá jako zmenšený stůl na kulečník. Kořeny této hry jsou zahaleny v mlze.
Někdo tvrdí, že se tato hra zrodila v různých částech Evropy víceméně najednou, mezi lety 1880 a 1900, jako zábava provozovaná v přijímacích salónech bohatých rodin. Jiná teorie říká že fotbálek byl pečlivě promýšlený nápad Luciena Rosengarta, amatérského konstruktéra a vynálezce, který si patentoval různé součástky pro železnici a jízdní kola, bezpečnostní pásy či rakety pro dělostřelecké granáty vybuchující za letu. Rosengart tvrdil, že foosball vymyslel na konci 30. let 20. století, aby v zimě zabavil svá vnoučata. Později se jeho hra pro děti začala objevovat v kavárnách po celé Francii. Její miniaturní hráči měli červené, modré a bílé dresy, aby si všichni jasně uvědomili, že hra je produktem důvtipu mimořádné francouzské mentality.
Existuje ale i mnoho zastánců další teorie vzniku fotbálku, která říká, že se Alexandre de Finesterre nudil v nemocnici ve španělském Baskicku, kde se zotavoval ze svých zranění způsobených bombardováním během španělské občanské války. Přesvědčil místního tesaře jménem Francesco Javier Altuna, aby vyrobil fotbalový stůl, inspirovaný stolním tenisem. Říká se, že si Alexandre svůj design fútbolinu roku 1937 patentoval, ale patentovací papíry se ztratily během puče generála Franca za bouřky, ve které byl Alexandre vyslán jako kurýr do Francie. (Finesterre je též známý jako jeden z prvních únosců letadla.)
Je sice otázka, jestli Señor Finesterre opravdu stolní fotbálek vynalezl, ale neoddiskutovatelným faktem je, že vůbec první patent na podobnou hru s panáčky na tyči byl registrován 1. 11. 1923 v Anglii na jméno Harolda Searlese Thorntona, neúnavného fanouška fotbalového klubu Tottenham Hotspur. Jeho strýc Louis P. Thornton z Portlandu v Oregonu Harolda navštívil a jeho nápad s sebou odvezl zpět do Spojených Států, kde si ho roku 1927 nechal patentoval. Louis ale příliš úspěchu se stolním fotbálkem nesklidil; patent propadl a tato hra upadla v zapomnění. Nikoho vůbec nenapadlo, jakých obrátek popularita hry nabere o několik desetiletí později.
Svět by mohl být mnohem klidnějším místem, kdyby fotbálek zůstal jen zábavou pro děti. Hra se ale šířila jako stepní požár. V roce 1950 vznikla první belgická liga a roku 1976 byl založen Evropský svaz stolního fotbalu. Svaz ale bylo silné slovo, protože stoly měly různé velikosti, figurky hráčů byly různých tvarů, žádné z madel nebylo stejné, a dokonce i míčky byly vyrobené z různých materiálů. Po nějaké jednotě nebyla ani stopa.
Tato hra dokonce dodnes nemá žádná pevná pravidla nebo jedno jediné jméno. V Turecku se jí říká langirt, ve Francii jouer au baby-foot, v Maďarsku csocso, v Izraeli cadureguel-schulchan a plain old table football v Anglii. Jako ze světové encyklopedie podivných názvů z celého světa. Americký výraz „foosball“ (kdy hráč je nazýván fooser) je přejatý z německé verze hry nazývané „fußball“, odkud se dostal do Spojených států. (Opravdu nejde nemilovat hru tvořenou dvěma týmy panenek Barbie, nebo hru, která se hraje na turnajích nesoucích ty nejúžasnější názvy, jako 10. výroční oslavný turnaj Barta O´Hearna ve foosbalu o $12,000, který se konal roku 2009 v texaském Austinu.)
Do Ameriky se fotbálek vrátil díky Lawrenci Pattersonovi, který jako americký voják sloužil v Západním Německu na začátku 60.let 20. století. Jelikož viděl, že je stolní fotbálek v Evropě hodně oblíbený, využil příležitost a spojil se s výrobcem v Bavorsku. Ten na základně Pattersonových pokynů sestrojil fotbálek, který se následně vyvezl do USA. První fotbálek se na americké půdě objevil roku 1962 a Petterson si ho okamžitě pro USA i Kanadu zaregistroval pod názvem foosball. Svůj stůl pojmenoval jako „Foosball Match“.
Stoly nabízené Pattersonem nejprve fungovaly na principu vhazování peněz za hrací míčky, což bylo obvyklé hlavně pro arkádové hry. Fotbálek se stal neuvěřitelně populárním. Na konci 80. let Petterson prodával franšízy, což umožňovalo jeho partnerům kupovat automaty a platit měsíční poplatky, aby jim byla garantována oblast, kde svoje stoly mohou v barech a jiných podnicích instalovat pouze oni. Patterson prodával svůj Foosball Match pomocí celostránkových inzerátů v prestižních celostátních médiích jako Life, Esquire nebo Wall Street Journal, kde se jeho stoly objevovaly vedle dalších franšíz jako například Kentucky Fried Chicken. Svůj první vlastní fotbálek ale Spojené státy vyrobily až roku 1970, kdy se dali dohromady dva Bobové, Hayes a Furr, kteří navrhli a vyrobili první čistě americký stůl na fotbálek.
V druhé dekádě třetího tisíciletí, plného sofistikovaných video her, digitálních technologií a plazmových televizorů je těžké si představit, jaký měl fotbálek vliv na americkou duši. Během let 1970 se hra stala celonárodním pojmem.
Časopisy Sports Illustrated a 60 Minutes podávaly zpravodajství z turnajů, kdy nadšení a závislí hráči, amatéři i profesionálové, křižovali Ameriku sem a tam za vidinou velikých peněžních výher, mezi které čas od času organizátoři přihodili Porsche nebo Corvettu jako další motivaci. Jednou z největších turnajových sérií byla „Quarter-Million Dollar Professional Foosball Tour“, které vymyslel fanatik fotbálku a majitel baru E. Lee Peppard z Missouly v Montaně. Peppard propagoval svoji vlastní značku fotbálků Tournament Soccer Table a pořádal turnaje ve 32 městech po celých Spojených státech, ve kterých se ceny šplhaly až do výše $20,000. Mezinárodní soutěže ve stolním fotbálku (ITSC), jejichž finále se konalo v Denveru během víkendových oslav Svátku práce, dosáhly nejvyšší částky za výhru v roce 1978, kdy se profesionální hráči utkali o rovný milion amerických dolarů.
Je hezké, že i ve dnešním globalizovaném světě stolní fotbálek, foosball, csosco, lagirt nebo jak chcete tuto hru nazývat, stále nemá pevná pravidla definující podstatu hry. Americký/texaský styl se jmenuje „Hard Court“ a je známý svojí rychlostí a silovou hrou. Spojuje v sobě tvrdého hráče a tvrdý koulivý míček pohybující se na rovném, tvrdém povrchu. Evropský/francouzský styl „Clay Court“ je pravým opakem amerického stylu. Je reprezentován těžkými nevycentrovanými hráči a velmi lehkým a měkkým korkovým míčkem. Když se k tomu přidá měkký povrch z linolea, pocit ze hry je tak trochu ulepený. Někde mezi těmato styly je evropský/německý styl „Grass Court“, charakteristický „silnou kontrolou nad míčkem, které je dosaženo díky změkčenými součástkami tvořícími důležitou interakce mezi figurkami, míčkem a povrchem.“ Dokonce i turnaj mistrovství světa se hraje na pěti typech stolů a na různých mezinárodních soutěžích se používá dalších 11 různých stylů.
Obecně je stolní fotbálek něco, co si lidé rádi zahrají jen tak pro zábavu v barech.
Britští „foosers“ se bohužel nemohou těšit na tak vysoké výhry jako američtí hráči, ale pořád berou stolní fotbálek velice vážně. Univerzita v Oxfordu je jedním z nejlepších míst, kde si v Anglii zahrát pořádný zápas a kde vidět spoustu uznávaných hráčů. 30 univerzitních týmů a jeden hospodský tým se pravidelně utkávají na stolech Garlando s dalšími špičkovými hospodskými a univerzitními hráči.
Myšlenka, že by se snad stolní fotbálek mohl jednou dostat na Olympijské hry, je možná trochu přehnané, ale možná si to samé kdysi říkali o beach volejbalu. Bohužel, na hřišti jsou tak malí hráči, že by si ani sami nemohli převzít medaile. To bude nutné nechat na těch bytostech, co svým hbitým zápěstím ovládají jejich každý pohyb..
